Honzíkova cesta

This ain’t funny anymore

Prosinec 5th, 2007

Jestli jste si mysleli, že tentokráte bude můj zápis z cesty plný problémů a průšvihů tak to se teda nepletete. Ale nebylo to tak hrozné. Akorát to začalo ještě než jsem vyrazil. Takže abych to trochu uvedl. Měl jsem za úkol vytisknout dva postery a přivézt je spolu se třetím posterem do Itálie. Dostal jsem emailovou adresu kam mám poslat soubory k vytisknutí a instruován, kde je mám ráno před cestou vyzvednout. Všechno vypadalo krásně, soubory jsem poslal, dostal jsem odpověď, že jeden z nich je už ve frontě (ke druhému jsem odpověď nedostal, ale doufal jsem, že si bratři Němci nějak poradí). Myšlenka byla taková, že si postery v 10:30 vyzvednu, v 10:36 mi jel bus do města, v 11:10 bus na letiště Hahn, ve 14:45 letadlo a kolem 17:00 vlak z Pisy do Janova (mimo lodě jsem využil všechny možnosti, protože večer jsem ještě jel taxíkem do hotelu).

Ráno jsem jen velmi těžko vstával, ale byl jsem klidný, protože do DFKI se vždycky na tu 10. bez problémů dostanu. Vyrazil jsem dříve, s tím, že ještě kouknu na email. Pro jistotu jsem zašel ze zastávky busu hned v 9:45 do copyshopu ujistit se, že je vše OK. Před dveřmi jsem si připravil hezkou německou větu a vstoupil, netuše co mě čeká. Takže. Čekal jsem na tři postery. Byl tam jeden (ne ten můj) a druhý, který byl na formátu A1 vytištěná A4, za což by se mi asi všichni krutě vysmály, protože to vypadalo fakt směsně. Jak výstava poštovních známek. Začal jsem tam s nějakým Němcem řešit co teda budeme dělat. Netušil jsem jak fungují ty procesy a kde vlastně ten můj email skončil. Germán byl dost nepříjemnej a říkal jak tisknou 60 posterů denně a že to všichni chtěj na poslední chvíli a tak. Mno ale to pořád neřešilo mou situaci. Nakonec jsem ho nějak německy přesvědčil, že zkusíme ten pokažený vytisknout (o tom, že čekám ještě na druhý jsem se radši nezmínil). Naštěstí jsem měl všechny soubory na webu, takže to šlo rychle poster se tisknul a najednou se ve tiskové frontě objevil ten můj druhý poster. Pořád byl Němec dost nevrlej a vysvětloval mi kde a co jak. Byl nepříjemnej dokud jsem se nezeptal na nějaký technický detaily tisku a cenu a tak.

Malá vsuvka. Za A0 poster platíme v Praze externí firmě až 2200 Kč za jeden výtisk. To mi přijde opravdu nelidská cena. To je nějakých 80 eur. Ptal jsem se kolik stojí ten výtisk tam. A hádejte. Mno vnitropodniková cena (která odráží asi jenom náklady na papír a tisk) je 7 eur. To je neuveřitelné. Jestli je to tak jak se to jeví, je na tom zisk jako sviňa. Samozřejmě mzdové náklady, odpisy a nájem, ale to prostě těch 71 eur neudělá. Navíc jsem se ptal na tržní ceny a je to prý někde kolem 50 eur (v Německu).

Takže. Čekal jsem na výtisky a koukal střídavě na tiskárnu a na hodinky. V 10:30 to bylo hotové. Zaběhl jsem do DFKI na recepci vyzvednout maily a běžel na bus. Pak už to byla nuda, protože všechno šlo OK. Letiště Frankfurt Hahn je bývalé vojenské letiště uprostřed lesů (letenka do Pisy a zpět stála asi 27 eur, tj. asi 850 kč včetně všech poplatků). O to více mě překvapila důsledná bezpečnostní kontrola, kdy dokonce můj notebook zapnuli a pak ho něčím potřeli a testovali na výbušniny. Při odletu jsme viděli obří ruský Antonov. V Pise nás přivítalo sluníčko a teploučko. Na nádraží jsme náhodou narazili na zbytek německé výpravy, která vyrazila včera. A nastala druhá část problému. Automaty na jízdenky přestaly fungovat a fronta u okýnek nevěštila nic dobrého. Ze tří okýnek se na dvou něco vyřizovalo, takže vlastně fungovalo jen jedno. Lístek jsme zakoupili 5 minut před odjezdem. Přijel vlak, né nepodobný českému. Akorát sedačky v kupé byly o něco lepší, ale nevím, jak rychle jsme jeli a vlak byl docela tichý. Viděli jsme kouzelný západ slunce a celou cestu upravovali naší prezentaci. Vystoupil jsem podle instrukcí na webu hostelu, takže jsem vystoupil na špatném nádraží a radši si vzal taxíka. Teď jsem v hostelu (abych šetřil milé katedře finance), který je docela daleko od centra, ale je tu parádní výhled na město. A palanda v pokoji … to jsem dlouho neviděl a nespal. Asi naposled v Dobronicích během Letního kurzu v roce 2001, což není tak dávno. Pořád se nemůžu rozhodnout jestli budu spát nahoře nebo dole. Takže Arivederci.

Entry Filed under: zážitky z cest