Honzíkova cesta

Santorini – To se nevochodí (a nevokouká)

Červen 11th, 2007

Tak. A seminář je za námi. Byl jsem jeden z mála účastníků co nebyli zaměřeni jen na analýzu videa a obrazů, takže musím řict, že jsem ne všemu rozumněl. Poslední den (pátek) byl asi nejzajímavější, protože byla série přednášek z komerce. Své plány prezentoval Google, Philips, Accenture a pár dalších. Pak následovaly různé vizionářské plány toho, jak to jednou bude a tak.
Po každé přednášce jsem neváhal a šel se podívat z terasy na ten úžasný výhled. Tolikrát jsem jej viděl a porád mám pocit, že „to se prostě nevochodí“. Odpoledne jsem se šel projít a pak na pivo s jedním kolegou z Dublinu. Teď mám chvili pauzu, tak smolím tenhle článek. Chce se mi děsně spát. Teď jsem na chvíli usnul. Aha. Mezi dvěma větama. Dobrý… Takový je to slunce vyčerpávající.
Na včerejší den byl naplánován social event. Jelo se busem do vesnice Oia, odkud je nejhezčí západ na světě – a co bylo? Prd bylo. Mraky se nějak na poslední chvíli rozhoupaly a horizont zakryly. Ale i tak se povedlo pár hezkých fotek malebné vesnice. Mno a co následovalo po čekání na západ? Čekání na luxusní večeři. Začalo se předkrmem, pak nějaké chobotnice a pak hlavní chod – asi tuna jehněčího pečeného v alobale se sýrem Feta. Ale to vám teda byla dobrota. V 11 se jelo zpátky do Thiry a spát. Trochu mě v noci pokoušeli komáři, takže to nebyl zrovna veget, ale co.
Na internetu jsem našel moc zajímavý popis Santorini, který konečně nevidí toto místo jen růžovými brýlemi. Mimo jiné se v něm píše „It is a hugely popular island and prices reflect the fact. Expect to burn a sizeable hole in your wallet if you want the best views in the best bars”. “It is no more advisable to mount a mule, though the saddles do seem popular with monstrously overweight Americans.”
Tak a to je konec. Zítra mě čeká ta nejveselejší část této cesty – volno.

Sobota. Co se dělo? Za kapsu nevětrajících 13 eur jsem si zapůjčil motorku. Taková malá mrcha, 50 ccm, ale jak to jezdí. Jel jsem 70 km/h a to jsem to moc nedráždil, protože jsem se bál, že mě to sfoukne. Jooo, to kdyby takhle jezdil Simson, kde bych dneska byl … Natankoval jsem za 4 eura a vyrazil na západ. Ostrov jsem přejel asi za 15 minut a konečně jsem se dostal k něčemu co se dá nazvat pláž. Na silnici jsem našel docela zajímavou mapku ostrova, takže jsem se jí ujal a cestoval podle ní. První pláž mě moc neoslnila, nebyla na ní ani noha, tak jsem jel dál. Je užasný jakou obří část ostrova zaujímá letiště. Takže jsem jel podle letiště a dorazil na onačejší pláž. Pěkná, čistá, oblázkovitá pláž (má to být největší a nejlidnatější pláž … na pláži pár zoufalců, v moři skoro žádnej … mimochodem, v létě to tu musí být na posr…. Soudě podle počtu autopůjčoven a restaurací myslím, že v létě je ten ostrov spíš odpornej). Dal jsem koupáníčko a zahlédl luxusní cestu k vrcholu nejvyšší hory. Rozhodl jsem se ji se svým motacyklem zdolat, na vrcholu hory navštívit starověké město a pokochat se pohledem na půl ostrova. Cesta nebyla zrovna luxusní, byla kamenitá, takže to nahoru moc nešlo. Ale nakonec jsem to dal. Převýšení bylo zhruba 300 metrů, což není úplně málo. Bohužel kopec se nedal přejet celý, takže jsem se tou samou cestou musel vrátit a objet ho. Pod kopcem jsem si dal dobrý papání a pokračoval směrem k další pláži a cestou potkával skupinky američanů (což je většina zdejších turistů, ke konci už mi to jejich věčný „you know“ a „oh,my god“ dost lezlo krkem) na takovejch rádoby čtyřkolkách, ale protože jejich obsah je taky „fichtlózní“ moc z toho nevyždímou. Dorazil jsem na další pláž … dostat se k ní nebylo vůbec jednoduché, ale stálo to za to. Černý písek vzniklý rozdrolením lávových kamenů, spolu s červenou skálou a klidným moře to byla paráda. Po koupání jsem jel pokračoval východním směrem až jsem dorazil k nejvýchodnějšímu bodu ostrova. A tam to teda je luxusní. Je vidět celá Thira, včetně toho konferenčního centra a schodů pro osly. Poseděl jsem tam a vyrazil k domu. Doma proběhlo ohledání těla a zjistil jsem, že mám spálené akorát nárty a kousek za hodinkama, kam jsem krémíčkem nezajel. Dopíšu tuhle věc, obleču se a pudu se ještě jednou podívat na ten profláknutý západ slunce…
Tak a co zítra? Celkem jsem za dnešek ujel kolem 50 km a ručička palivoměru se ani nehnula. Doufám, že to zítra nějak spotřebuju. V plánu mám prozkoumat severní část ostrova.

Večer jsem si ještě zašel na gyros. Ale ne ledajaký! Byl to obří gyros sandwich, na tom ještě nic není, že byly vevnitř tatziky, rajčata a hranolky to je dobrý, ale on byl jehněčí… a to teda je mňamka. Teď už jsem v hotelu a zrovna máme „blackout“ (po staru se tomu říkalo černá hodinka) – vypadl všude proud. A to jakože úplně. Půl města. Akorát když jsem zapnul klimošku – tak to jsem asi přilil poslední kapku do vědra. Mno neva, notebook je nabitej, takže je to v klidu.

Mno a co přinesl poslední den?
Neděle: Spoustu překvapení. Vyrazil jsem hned ráno směrem sever, abych znovu spatřil město Oia, procestoval zbývající část ostrova a okusil moře na zbývajících plážích. Ráno jsem ještě dojel koupit nějaký dárky, zabalil a vyrazil. Pohoda jezz. Asi za 20 minut jsem ostrov přejel a kochal se pohledem na luxusní vesničku. Trochu jsem jí probrouzdal a poseděl na hradě a začal mít hlad. Hledal jsem nějaké místo, kde bych – tak jako v předchozích dnech pořádně zaplnil bricho a nenechal tam kapesné. Nakonec jsem se nechal zlákat nabídkou 10 sardinek nedaleké restaurace. Nebylo to žádný zázrak – ani jídlo, ani ten hluk z ulice, ani výhled. Po obědě jsem se vracel zpět na jih, po cestě, kde jsou pláže. Na každé jsem zastavil porozhlédl se a případně se i vykoupal…. Akorát mi ve stínu nebylo žádný vedro a ze slunce se mi dělalo nehezké opálení… a některá místa (nárty a kolem hodinek) už trochu bolela. Válčil jsem s vlnama a když jsem byl dostatečně vyráchanej, vydal jsem se zpět do Oii a přes hory to vzal domu. Ujel jsem celkem 130 km… ošlehán větrem a popálen sluncem jsem dorazil. V hotelu mě nechali převlíknout a vysprchovat a šel jsem pomalu na taxíka. Cestou jsem ještě shlédl západ slunce a pak se odebral na letiště. Malinkatý letištátko. Byla tam terasa, asi 50 metrů od startujících letadel. úúúžasný. Ten řev a ta síla těch letadel, to mě fakt baví. Let do Athén trval 25 minut. Ted sedím na takový železný tyči, protože, když jsem našel místo, kde má být internet, zjistil jsem, že tam neni v dosahu zásuvka. Obešel jsem asi 5 zásuvek a všechny byly bez proudu. Takže jsem našel jednu funkční těsně u vchodu, kterou teď zneužívám. Až se trochu stroječek nabije, půjdu zkusit ten Net nahoru. Docela by se to teď hodilo. Budu tu čekat přes 4 hodiny, tak bych nerad jen čučel – knihu už jsem dočetl, přepážky ještě otevřené nejsou. Je tady neuvěřitelný klid. Sedím přímo u vchodu a občas tu někdo projde, ale spíše ne. Našel jsem pěkný místo k ležení, resp. našel ho někdo přede mnou ale docela bych si zdřímnul…. takže uvidíííme. Nebudu to už moc natahovat, beztak to budu číst akorát já za spoustu let… takže čau.

Updated 3:25. Pospal jsem si u vchodu na zemi, šel asi 10 minut k příslušné bráně a zjistil, že jsem tam první. Tak jsem hledal nějaké hezké místo ke spánku se zásuvkou na elekriku. Našel jsem jedno místo u zásuvky a u něj na stole byla předplacená karta na internet. Tak jsem ji jen tak zkusil, jestli na ní někdo něco nenechal a ono jo! Takže místo spaní si užívám řecký bajty a kilobajty. A koho nepotkám v půl čtvrtý? Vojtu, mého vedoucího. A taky řeka jednoho řeckýho z Německa.

Jinak nevím, jestli je to řekama, ale nějak tady na čas moc nehrajou. časý jsou tak nějak plus mínus půlhodinka – odlety, boarding time… atd… a už mě volají.. takže ahhoooj.

Entry Filed under: zážitky z cest, škola (života)