Honzíkova cesta

Německo – část 7 – Finsko a zpět

Listopad 25th, 2006

Hallo!
Další z nezapomenutelných zážitků dlouhého Jendy se vám právě dostává na obrazovku vašeho PC. Zdrojem zážitků byla v minulém díle popisovaná cesta do Helsinek, kam jsem byl vyslán, abych reprezentoval naši instituci v rámci evropského projektu K-Space (skalní příznivci Lana vědí, že jsem se v rámci tohoto projektu stal studentem měsíce srpna, skalní také vědí, jaký jsem byl odpůrce školní docházky a student prázdninového měsíce je něco opravdu nečekaného). Tak cestu sem už jsem popsal myslím dostatečně. Letadlo mi trochu občas připomínalo české dráhy, protože to trochu házelo ze strany na stranu : ) Dorazili jsme do Finska, kde byla tma (nečekaně) a zima (nečekaně). Dorazili jsme do hostelu, který jsem si díkybohu (a Vojtovi) rezervoval už v září, protože v Helsinkách místo v hotelech prostě nebylo, a pár lidí, které jsem potkal, sice našli volný pokoj, ale za poměrně nepříjemných 270 eur za noc. Ještě v pondělí jsme zašli na večeři a prošli celé město. V úterý nás čekal perný den. Vstávání za tmy mají Honzíkové tuze neradi. Tma tmoucí, přestože bylo půl osmé. Abych trochu přiblížil co se to tu vlastně dělo a proč jsem tady musel být: Byla to informatická konference a zároveň výstava projektů, které jsou financovány EU. Ale žádný matfyzáci s tlustejma brejlema. Všechno elegání jako já : ) a nějaký finský holky. Měl jsem v plánu zúčastnit se pár přednášek, pokud nebudu muset být na našem stánku a vymýšlet si odpovědi na dotazy (viz dále). V průběhu těch tří dnů jsem se zúčastnil celkem tří přednášek a ze všech jsem odešel poměrně brzy, protože jsem měl pocit, že jsou všechny založené na jedné šabloně. Z úst přednášejících zaznívala slova jako inovace, motivace, standardizace, interoperabilita a kooperace až příliš často na to, abych vydržel sedět hodinu a půl v klidu. Všechny přednášky byly velmi nekonkrétní a dosti řečnické (čti: s nevalným sdělením). Navštěvování prezentací projektů v rámci výstavy mi přišlo mnohem užitečnější. Tak jsem chodil kolem, zjišťoval, co kdo dělá a dokonce jsem dostal diplom ve finské expozici (o té bude také ještě řeč) za můj skvělý výkon v jedné dětské pohybové soutěži.. Mě by to asi tak netáhlo, ale bylo mojí povinností poměřit síly s jednou příjemnou finskou vystavovatelkou, která měla „prý“ 101 bodů. Diplom neukázala, ale možná byla lepší než mých 91 bodů. Další projekty, které mě zaujaly, byla třeba trojrozměrná televize, inteligentní místnost, která sleduje své návštěvníky, hlasové ovládání pro BMW vyvíjené v DFKI, finský projekt mobilní televize, doporučování muziky. Den ubíhal, na stánku jsme se tak nějak střídali, zašli na oběd (nic moc, všechno trochu syrový, nějak mě to neoslnilo) a k večeru bylo uvítání. Překvapivě opět všechno syrové – zeleninový salát (ten mi nevadí, ale syrový květák a lusky mohli být aspoň polechtané plamenem), syrové hovězí (to mi chutnalo), uzený losos trochu syrový a bramborový salát s cibuli (obojí téměř netknuté ohněm). Ale recepci pro 4500 lidí jsem teda ještě neviděl. A to ještě když dodám, že se chtěla EU opravdu předvést a udělat dojem… je asi jasné, že to bylo něco. Večer náš K-Space team zašel do putiky (pivo 5 eur, gin-tonic 10 eur – i Němci z toho byli trochu vedle) a šlo se spát. Ráno znovu na výstaviště, úplně stejný oběd (zase trochu syrový). Odpoledne se všichni kápové rozprchli na mítinky a zbyl jsem na stánku sám. Občas to bylo docela zajímavý, protože ten nástroj, který jsme tam prezentovali, nepochází z dílny VŠE, takže jsem musel trochu improvizovat. Večer jsme zašli do restaurace Lappi, kde servírovali laponské speciality (soby a losy). Předkrm pro dvě osoby za 39 eur (ale byl tam sušený los, uzený sob, jejich berries co vypadají jako oranžové ostružiny, sladký rybičky a kaviár), jsme si radši rozdělili pro 4 a víno za 45 eur jsem si nedal, takže zatímco kolegové na konci platili 50 eur (což bylo i pro londýňany dost silná káva, já to měl jen za 29. Neuvěřitelný. Chudáci, mají tady takovou tmu a eště tak draho. Poslední den výstavy už nebyl tak hektický a i oběd byl jiný (vařená rýže a nějakej guláš). Ale tak jako tak – nakrmit 4500 hladových informatiků to je nelehký úkol, jídlo mizelo ještě dříve, než se na stole objevilo. Výstava skončila ve 4, než jsme zbourali stan a naložili všechno do auta, bylo 6. Do města už se mi nechtělo, tak jsem pospával na pokoji. Ráno to samé. Plán zajít do města jsem sice realizoval, ale moc přívětivě nebylo. Zima, mlha, déšť. Dal jsem burger u Kačera a odjel na letiště. Teď tady sedím v luxusních křeslech a píšu tenhle zázrak. Pomalu budu muset jít, šance, že něco uvidím z okna letadla je minimální, takže si trochu pospím.
Vice na IST Helsinki fotogalerii

Entry Filed under: zážitky z cest, škola (života)