Honzíkova cesta

Německo – část 6 – cesta do Finska

Listopad 20th, 2006

Tak. Začal jsem stylově. Jsem totiž na své kamarády Němce hrdý. Konečně jedu zase Vlakem – podruhé v životě, jednou v Amsterdamu a teď. To co se u nás pohybuje po tom, čemu se u nás říká koleje, to u mě teda není vlak, to už moji kamarádi dávno vědí. Sedím si v Intercity, voda v mým mozku není namáhána žádnými otřesy, mezi vagóny jsou skleněné dveře na fotobuňku. No super. Když jsem si objednával místenku, tak jsem se mohl rozhodnout, jestli chci vagón, kde je povoleno telefonování, nebo ne. Pěkná optiona. Řekl jsem si, že přece nebudu sedět ve vagónu, kde jsou lidi sto let za opicema. Nějak mi nedošlo, že mě asi nikdo volat nebude a já nebudu volat nikoho. Takže tu teď sedím a trochu mě ruší to, jak tu všem zvoněj mobily. Tichý vyzvánění, to voni nee. Pustil jsem si nějakej nářez do uší a už vidím jenom jak ubíhá krajina. Tomu říkám cestování…přesně jako z prospektů. Teď mě přišel zkontrolovat jízdenku chlap, kterej měl takový hadry, jaký já jsem neměl ani na promoci. Napadají mě některý prospekty českých drah, a hlavně onen známý článek „Vlaky jedou, rozum stojí“ a je to trochu smutný a trochu vtipný. Nicméně podruhé v životě mě cesta vlakem přijde zábavná a užitečná.
Cíl mojí cesty je mým věrným čtenářům známý. Dnes složím svou ostříhanou hlavu v Helsinkách. Po dlouhé době jsem řešil problém s balením. Musím mít oblek, takže to chce nějaký ty košile, v Helsinkách je zima, takže to chce něco jiného než plavky a ručník, jak jsem si během prázdnin zvykl. No a do toho vezu 600 letáků a 100 newsletterů toho našeho projektu. A samozřejmě nepojedu bez notebooku a foťáku, že ano! Mno a goráčích ani nemluvě plus další nevýznamný „constraint“, že ten oblek a košile by neměl vypadat, jak když ho vytáhne krávě z huby. Takže teď co s tím. Z důvodu hmotnosti mojí zásilky jsem chtěl určitě mít batoh na zádech, což zase teď nevidím jako výhodu, protože na nádražích jsou jezdící schody a chodníky na rozdíl od těch našich, jsou „sjízdné“ kufrem. Myslím, že nakonec teda dojedu, a budu o hodně moudřejší. On ten Honza tenkrát věděl, proč do toho světa jde jenom s buchtama! Já bych taky klidně šel do světa s buchtou…
Tak a přidám pár zážitků. Byl jsem u holiče. No bomba. Nakonec jsem to zvládl a stříhající byl starší muž, který svou jemností a pečlivostí zatím řadí na první místo v žebříčku chlupodravců, které jsem navštívil. Abych ho jenom nechválil, jeho odměna za práci představovala zatím největší cenový rozdíl mezi českou kotlinou a zdejším světem. Zatímco v našich luzích a hájích platím cca 2 eura, tady to bylo za 15. Opět jsme navštívili minulý týden vychvalovaný aquapark. V pátek (teď kolem mě prošel číšník s kávou … ) jsme byli na nějakém koncertě. Amatérská skupina co hrála rock, ale bezva. Paranoid, nebo Highway Star moc dobrý. Mno a věrní také vědí, že v Německu naše svátky neslaví a tak jsem 17. listopad oslavil – jako správný úderník – prací. Na digitální tabuli nade mnou se objevilo, že brzy dorazíme do Kaiserslauternu.
Marně vzpomínám co se dalšího dělo tento víkend, nebo týden. Počasí už nepřeje poobědovým seancím na terase v DFKI, ale ještě pořád je důvod tam chodit: menza. Nedávno jsme měli jehněčí koleno, potom hovězí beefsteak, no prostě lahůdky, kvůli kterým stojí za to celý den vyvíjet nějakou činnost… : )
Posílám pozdravení a holkám pusu! Jdu koukat na 24 hodin, za 40 minut přestupuju, tak to stihnu. Tak nakonec jsem skouknul jeden díl Southparku a pomalu se připravuju k přestoupení v Mannheimu.
O hodinu později: Tak sedím u odletové brány. Teda, Frankfurtský letiště bych teda nepřál nikomu. Cedulí spousta, pořád nějaký rozcestí a člověk se musí rozhodnout, jestli vlevo nebo vpravo, většinou je to jen odhad. Je tu asi 280 stánků k odbavení, z toho polovina pro self-checkin, což je pro mě stále trochu španělská vesnice. Jediný dotaz pomocnice byl, jestli mám kreditní kartu. Takže v Německu se jezdí busem na kartu do menzy a na letišti jako průkaz totožnosti slouží kreditní karta. Žádnou občanku nebo pas. Nepotřebujeme. Jenom jsem dal tu kreditku do stroje, a vybral si místo, kde chci sedět. Neuvěřitelný. Big Brother o mě asi teď už ví úplně všechno. Měl jsem trochu nahnáno, jestli se stihnu včas vzdát svého zavazadla těžkého jak mrcha, ale nakonec to šlo…obávaná zpřísněná pravidla, která mi nedovolí pronést na palubu ani rtěnku, vypadala ve Frankurtu tak, že staly uprostřed chodby dva kluci s cedulí, co nesmím mít a zeptali se, jestli nemam něco z toho co mají na obrázku. Rek jsem ze ne a sel dal. a všechno dobře dopadlo. Happy End.

Entry Filed under: škola (života),zážitky z cest