Honzíkova cesta

Maroko všemi smysly.

Květen 28th, 2008

Po úspěšném odprezentování svého příspěvku, jsem se potkal se svými dvěma německými vedoucími a zašli jsme do baru luxusního hotelu na pivo (50 dirhamů). Potom jsme se rozhodli, že půjdeme někam na večeři. Docela jsem si maloval, že po večeři si vezmu taxi do hotelu a půjdu spokojeně spát. Jenže ouha, celá Medina (staré město) je pro auta uzavřena (a má přes 5 km v průměru, takže žádná pěší zóna v Jindřichově Hradci) – a není ani tak uzavřena – na to se tu nehraje, jako spíše to, že jsou ulice tak úzké, že se tam auto nevejde ani náhodou. Zůstaval jsem překvapivě klidný a po asi hodinové chůzi s dvěma batohy jsme došli k místu, kde jsme si dali večeři (200 dirhamů). Luxusní marocká restaurace a luxusní marocká kráva na talíři mi zpříjemnili večer (s ohledem na to, že jsem od neděle od rána moc nejedl) i život. Zeptal jsem se obsluhy, jestli mi poradí jak se dostat do hotelu, tak mě poslali rovně a doprava. V potemnělé ulici jsem se zeptal někoho jiného (to už bylo nějak k půlnoci) a ten mi s jistotou řekl, že mě tam dovede (to jsem již věděl, že jsou tu všichni za 20 dirhamů až přehnaně ochotní). Místní mladík s námi chvilku bloudil, až se zeptal na cestu někoho jiného a ten nás vedl opačným směrem do zapadlé uličky. Po asi 20 minutách jsme dorazili ke dveřím a lampě. Žádné číslo popisné, název, vývěska. Prostě dveře. Ale bylo to ono. Zavedli mě do pokoje, jaký jsem nikdy neviděl. Luxusní pokojíček s oknem do atria, ale dveře, které se nedají zavřít ani zamknout. Šel jsem hned spát a těšil se na volný den. Pro ty, co se bojí. Nešel jsem sám, doprovázeli mě dva lidi, kteří se o mě báli.

Ráno jsem po snídani (která se skládala ze třech druhů marmelády (marmeládu nejím), čerstvého džusu a výborného marockého čaje) vyrazil. Do GPS jsem si uložil polohu hotelu a vydal se vstříc dobrodružství. I když jsem měl mapu, poměrně jsem bloudil, nicméně všichni za nějaký obnos velmi rádi pomohou, i když se ani na cestu neptám. Procházel jsem jednou zapadlou čtvrtí a oslovil mě evropsky vypadající Arab, že je učitel a jestli už jsem viděl berberský (?) byt a jestli mě může pozvat na čaj a tak. Samozřejmě Moc jsem mu nevěřil, ale šel jsem s ním do dveří, před kterými akorát zastavil když jsme se potkali. Vedl takové ty typické arabské řeči a vypadal pohostinně, nalil mi čaj (hanil ten luxusní mátový, že jen jejich berberský je zdravý – vyjmenoval na co všechno je zdravý a tak). Pak odběhl a celý uřícený mi ten čaj donesl. A taky nějaké koření. Naštěstí jsem měl u sebe jen málo dirhamů, takže když došlo na zúčtovaní (což se dalo čekat, že jeho pohostinnost má tenhle druh motivace) mohl nabídl jsem co mám, protože jsem víc neměl … pak mě odvezl směrem k hotelu na mopedu těmi neuvěřitelně úzkými uličkami, což byl opravdu zážitek. Pro ty, co se o mě bojí. Taky jsem z toho měl divnej pocit, ale kdo se bojí, je prizdisráč.. … Dorazil jsem do hotelu a s recepčním pil asi 2 hodiny ten (podle berbera hnusný) mátový čaj. Za chvíli vyrazím na něco dobrýho k večeři. Bohužel jsem v noci bojoval s nachlazením z klimatizace v přednáškovém sálu, ale metaxou a joxem jsem to nějak zahnal do kouta, tak uvidím.

Updated: Za dnešek jsem ušel podle GPS skoro 30 km. Asi by se slušelo říct, že asi tak 25 km z toho jsem bloudil. Protože mapa, kterou jsem v hotelu dostal nějak neodpovídá realitě (a to tak, že vůbec) a přestože v Evropě jsem se zatím ztratil jen v belgickém Ghentu, tady jsem se vlastně skoro nenašel. Díky tomu, že jsem třeba šel úplně jiným směrem než jsem chtěl, jsem se dostal do ulic, kde jsem o turistu nezavadil a buď byly přeplněné, nebo úplně prázdné. Nic mezi tím tady nejde najít. Pro ty, co se o mě bojí. Taky jsem se bál. Ale vypadá to, že je tu bezpečno. Jen díky SportsTracker v telefonu, který zaznamenával trasu kudy jsem šel, jsem byl v klidu a vždycky se stočil kam jsem potřeboval a věděl, kde je můj hotel. Neměl jsem celé odpoledne foťák, protože jsem chtěl vypadat, aspoň trochu nenápadně. Ze zkušeností vím, že si pod mou vizáží každý představí jakou národnost chce (oslovila mě Italka, že vypadám jako Ital, Izraelec, co mi řekl, že vypadám jako Izraelec, Řek a Španěl to samé), takže jsem bez foťáku odháněl jen každého druhého Araba, zatímco kdybych měl foťák, odháním každého.

Jinak Maroko je asi místo, které působí na nejvíc smyslů zároveň – smrad dvoutaktních motorů je občas přerušen smradem z oslů, ryb a trusu všeho možného živého. Všudypřítomný bordel nutí přemýšlet o každém doteku čehokoliv, do toho tisíce vjemů pro oči a zajímavé kombinace chutí jídel.

Entry Filed under: škola (života),zážitky z cest