Honzíkova cesta

Jsem zase někam jel a málem se nedostal domu

Září 14th, 2008

Jedné krásné srpnové neděle mi po návratu od Pavly z Bydžova přišel mail, jestli bych nejel ve čtvrtek do Londýna. Protože nikdo jiný nemohl a já jsem flexibilní (i časově i fyzicky), souhlasil jsem. V pondělí jsem si zařídil letenku a požádal kamaráda v Londýně o zajištění ubytování. Všechno šlo krásně, letěl jsem ve středu večer a před sebou jsem měl středeční prezentaci a trochu podbízení naší katedry a pateční seminář.

me and the eye

Cesta tam dobrá, až na přistání ve větru trochu bokem, trochu smykem. Za dlouhých 2,5 hodiny jsem dojel z letiště Luton na Queen Mary University of London. Zašli jsme na pivko a pak na ubikaci, kde jsem padl za vlast. Ve čtvrtek jsem měl trochu času dopoledne, tak jsem zajel do města. A nuda. Těch pár nejznámějších památek jsem oběhl za půl hodiny a byl jsem Londýnem docela zklamán (ne, že bych je už neviděl předtím, ale asi jsem trochu zhýčkanej). Odpoledne schůzka a večer pivo v parádní hypermoderní čtvrti Canary Wharf (viz foto)

Canary Wharf

Pátek celý den schůzka, pak ještě malá procházka městem a návštěva Ference. U Ference jsme dali řeč a v 5 šli spát… a pak to začalo. Ráno jsme vyrazili zhruba tak, jak jsme to naplánovali. Moc času nebylo, ale dalo se to stihnout. Jenže to se stát nemělo. Sobotní ranní zácpa ve městě, na dálnici bouračka a pak 2 míle zácpa před letištěm na 40 minut, celkem měl autobus skoro hodinu zpoždění a to se nedalo předpokládat. Takže na letiště už jsem ani neběžel. Letadlo letělo ve tři. Já byl ve čtvrt na tři dvě míle od letiště. A stejně nic. Ve 14:57 už nemělo moc smysl se trápit. Věděl jsem, že to se mnou dobře nevypadá, ale nic podobného se mi ještě nestalo. Na přepážce mi jeden Arab, příjemný jak vosina …, v podstatě dal jedinou možnost: Za 110 liber si koupit novou letenku na 20:25. Mohlo to být i horší. Letadlo mohlo být plné, nebo nemuselo nic letět. Takže jsem to přijal, zaplatil 3400 Kč a měl dost času. Nebylo o čem přemýšlet. Původně to vypadalo, že jestli to nestihnu (po tý nehodě na dálnici, která nás zdržela), tak jen o kousek, ale když jsem přijel v podstatě o hodinu později, tak jsem asi už moc smutnej bejt nemusel. Podobný osud potkal i jednu holčinu z Liberce a tak jsme těch 6 hodin čekání strávili spolu. Za normálních okolností už bych teď spal doma v peřince. Ale co – s mým štěstím na veřejnou dopravu, to zase dopadlo docela uspokojivě a já sedím někdy kolem půlnoci v letadle, mám pro sebe celou zadní řadu a pěkně se tu povaluji. Abych utratil drobné a zabil čas, koupil jsem si u Burger Kingu největší jídlo co měli. Hodinu jsem ho do sebe soukal, to bylo něco pro mě!

Tower Bridge

Entry Filed under: co jsem zapomněl zařadit