Honzíkova cesta

Francie

Leden 16th, 2008

Tak jsem vyrazil na další cestu. Právě sedím ve vlaku těsně za lokofuhrerem (strojvedoucim) a jedeme konstantní rychlostí 320 km/h. Kabina strojvůdce je prosklená (i když to sklo lze nějak elektronicky stmívat, musím to vygooglit co to je zač) a díky tomu krásně vidím dopředu a taky vidím co strojvůdce dělá. Nědělá nic.

Teď právě k němu do kabiny přišla průvodčí a vedoucí vlaku a jeden jeho kámoš už tam seděl. Takže všichni čtyři popíjí kávu, strojvůdce se na svém luxusním křesílku otáčí, aby viděl na ostatní účastníky tohoto dýchánku. Vedle něj je velká cedule Vmax=330 km/h takže vláček motoráček nešetří. Jedeme tím nejmodernějším ICE vlakem s ultrakosmickým designem ze kterého už jsem byl vyndanej na cestě do Koblenze minulý rok. Právě začalo pršet, ale kapky narážející obrovskou rychlostí se tak nějak odplazí pryč a sklo je pořád čísté. Je to zajímavá společnost ty pracovníci německých drah. Všichni luxusně oblečení, usměvaví a tak nějak v klidu. Navíc netuším které jsou národnosti, protože mluví Francouzsky i Německy plynně. Měl jsem v plánu vytvářet nějaké slidy na zítřek, ale tohle luxusní místo s výhledem dopředu by mě asi moc pracovat nenechalo. Zatím jediným zádrhelem byl nástup do vlaku, kdy jsem si pěkně podle plánku řazení vlaků našel tu část nástupiště, kde zastaví můj vagón a sám jsem sebe pochválil jak to mám pěkně naplánované. Najednou se proti blížilo ICE, ale měl jsem za to, že jede po jiné koleji. Ale ono ne. Takže všichni lidé kteří čekali u nástupiště A na první vagón se pochopitelně dočkali vagónu posledního. Takže celým tím půl kilometrovým vlakem projít. Jenže to by přede mnou nesměl jít „pomalejší“ (rozuměj momentálně zaostalej) germán co svůj kufr na kolečkách nesl … a když se unavil tak ho postavil na zem a dokud nenabral sílu, stál jsem za ním. Ach jo.

budiž kliknuto na tento odkaz na uvidíte na mapě kudy a jak rychle jsme frčeli.

Updated:

Schůzka v Paříži byla poněkud náročnější než obvykle, protože byla scvrknutá do jednoho a půl dne a navíc jsem měl dvě věci na prezentování. V úterý po příjezdu jsem měl sraz se Zuzkou, prošli jsme se kolem Eifelovky v děšti a větru a pak jsem jel do hotelu, kde jsem potkal Vojtu a Mirka a šli jsme se projít. Došli jsme až k Notre Dam a doma jsme byli už o půlnoci … nevím jak to byla dlouhá procházka, ale hodně …

Středa pro čtenáře nezajímavá, pro mě jo. A večer social event. Povedená akce jako obvykle, noví lidé, nové informace, nové možnosti spolupráce. V 11. nás vyhodily servírky, tak jsme šli vedle na pivo a spát. Ve čtvrtek po obědě volno. Šli jsme s Paulem na pivo a pak do Musee d’Orsay. Pak jsme málem nestihli zpáteční vlak. Ale stihli a půl cesty strávili v jídelním voze, což povýšilo cestování tím luxus vlakem o další úroveň. Trochu jsem se bál, kolik to bude stát (po tom co jsem v českém jídelním voze zaplatil 2,70 eur za malé pivo), ale překvapivě (nebo možná ne) to bylo přiměřeně drahé (nikoliv přiměřeně tomu, že jsme jeli 3x rychleji, než ten český vlak) ale prostě normální ceny z restaurace. Takže jsme byli v Saarbruckenu najedení dříve než jsme se naděli. A tomu říkám cesta!

Entry Filed under: technologie pro Lajky, zážitky z cest