Honzíkova cesta

cesta do Maroka

Květen 26th, 2008

První skřek z cesty do Maroka. Zatím jsem šel jen od hotelu na nádraží pěšky (přestože mě od toho dva recepční odrazovali) a už vidím. Země, která je vzdálená jen dva lety a jeden dlouhý běh přes Paříž je tolik jiná od té naší. První věc, která mě zarazila (hned po smradu z aut na ulici a francouzštiny, kterou nějak moc neovládám) je to, jaký chaos a nepořádek všude vládne a po vstupu do nádražní budovy se člověk ocitne v jiném světě. Kde Arab na zem nic nehází, nekřičí a vůbec se nechová moc přirozeně : ) Což je tak nějak přesně opak naší kultury, kde na železnici to nefunguje vůbec, a všude jinde to … aha … skoro nefunguje.

Tak popořadě. Po neuvěřitelném víkendu plném svatby Hubina, after-party po Hubinově svatbě, koncertu Čechomorů a dalších nevšedních událostech, jsem v neděli pobyl asi hodinu doma v Malešicích, přebalil zavazadlo a vydal se na letiště. Tradičně malý čas na přestup snížilo (ještě tradičnější) zpoždění mnou zvoleného letadla do Paříže. Takže výsledkem byl ukrutný běh do jiného terminálu na letišti v Paříži, znova osobní prohlídka (už mám nacvičené sundávání pásku za běhu) a pasová kontrola. Jsou chvíle, kdy ocením, že mě někdo semtam prožene po kurtu a já si potom při běhu po letišti připadám svěží a nezdolatelný … rozloučil jsem se s tím, že by můj batoh, (který netrénuje squash a navíc nemá ani nohy) a stihl přeběhnout mezi terminály a přemýšlel, jak se asi ten můj batoh, co se mnou nedoletí, dostane do Marrakeche, když mám letenku do Casablancy. Díky zpoždění i druhého letu a tomu, že jsme k letadlu jeli autobusem, jsem při zdolávání schodů do letadla zahlédl svůj batůžek ležíc pohozený vedle letadla! Oni to stihli. Takže teď snad už jenom jistoty. Celou cestu jsem prospal (to svědčení Hubinovi mě nějak vyčerpalo) a horko těžko vylezl v Africe, poprvé mimo můj domov (kterým je EU). Nechal se odvézt do hotelu a rychle šel spát. Je tu o dvě hodiny méně, takže když jsem ulehal o půlnoci vzpomněl jsem si, že před 24 hodinama jsem vylézal z bazénu v Lovětíně a tím ukončil svou účast na party, docela jsem se pobavil. Ten můj život, to je fakt jak na houpačce. Jeden tejden smutnej a druhej tejden v africe.

Teď pojedu 3 hodiny vlakem a dorazím na místo konference. Dneska mám svůj příspěvek. Takže to je všechno. Howgh!

Ještě poznámka. Co mi bylo značně nepříjemný (mimo dolarů, eur, dirhamů a korun v peněžence) bylo imigrační. Vyplnil jsem kde budu bydlet, proč tu jsem, odkud jsem přiletěl. Nepovažoval jsem za důležité zmínit, že trávím jednu noc v Casablance, celník to ale z potvrzení o ubytování zjistil a vyptával se jak se tam dostanu atd. No buzerace, prostě.

P.S: ten příspěvek jsem psal ve vlaku, kdy jsem těsně po nástupu chválil čistotu. Po třecho hodinách jízdy vypadal vlak poněkud odlišně, než ten do kterého jsem vlezl…. takže to o tý železnici beru zpět a přikládám to spíše tomu, že to byl druhý vlak ten den

Entry Filed under: škola (života),zážitky z cest