Honzíkova cesta

Cesta do Glasgow (featuring the bag story)

Srpen 27th, 2007

Takže, teď ta story. Všechno začalo když jsem se rozhodl odstěhovat své věci z Teplic do PrahE. Největší problém představovala postel, jejiž rozměry zřejmě překračují rozměry vnitřního prostoru auta (i když nevim .. viz fotka při stěhování lednice). Přijal jsem tátovo nabídku a vzal si jeho pickup. Všechno jsem tam naskládal a protože jsem tátu vezl s nějakým porcelánem ke známím, už se holt do kabiny nic nevešlo. Abych to neprotahoval, vyrazil jsem na Prahu. Kousek za Kralupama strašně chcalo a z auta se začaly ozývat nepříjemné zvuky. Zastavil jsem a v tom děsným dešti auto obhlížel. Nic (téměř nic) jsem na autě nenašel. Jen pootevřené dveře v zadní částí a shledal jsem, že mi musel vypadnout jeden šanon s papíry…což mě trochu štvalo, ale na dálnici za deště není moc čas na hrdinství. Vyrazil jsem tedy dál. Najednou mě napadlo, že chybí i batoh ve kterém byl notebook, brýle (ten den jsem si je nechal upravit), pas (ten den jsem si ho vyzvedl), flashdisk, moje zelená bunda a hlavně všechny papíry k bytu (zástavní smlouvy, kupní, odhady) a tady končila prdel. Táta s Mirkem za mnou vyrazili, nic ale ležet na silnici neviděli. Tak jsem jel do phy s tím, že v sobotu ráno tam ještě zajedu a uvidím. Večer mě napadlo, že tam byl i můj starý mobil. Zkusil jsem na něj zavolat a on zvonil – což znamenalo, že notebook ani neležel v promočené škarpě ani ho nepřejelo první auto. Ale kde je. Až pondělí se mi povedlo zjistit, že telefon leží mezi Teplicemi a odbočkou na Velvěty. Táta tam jel a nic nenašel. V domnění, že je to jasný úspěch jsem vyrazil do Teplic. Mezitím jsem zjistil, že se telefon pohnul a je v nedaleké vesnici. Jenže jak ho tam hledat. Tak jsme jeli na policajty, všechno nahlásili v domnění, že oni ten telefon lokalizují přesněji, což se – teď už to vím – dělá jen v závažné trestné činnosti. Takže neúspěch a smutná cesta domu. V úterý opět světýlko naděje. Telefon je opět na tom místě co byl od pátku a navíc byla poloha ještě upřesněna. A to už bylo jasné, že je na stavbě mostu u Velvět. Táta tam jel a nějak na ně udeřil a objevil se batoh. Bez notebooku. Večer udeřil znova objevil se i notebook. Takže jsem ztratil „jenom“ brejle, peníze za výkupné, psychickou pohodu na pár dní a tak vůbec… a zase trochu důvěru v auta s okřídleným šípem 

Mno, pokračování ztráty důvěry úspěšně pokračuje touhle cestou s ČSA. Ohlášené zpoždění se může měnit jsem právě poznal na vlastní kůži. Už hodinu před odletem hlásili, že teda včas nepoletíme. Další informace přišly až ve chvíly, kdy už jsme měli letět. A to tak, že další informace řeknou za 45 min, což znamenalo jenom jedno. Teď už je veškerá snaha marná. Takže jsem šel na přepážku, kde mi předělali let z Amsterdamu, takže pokud dnes dorazím do Glasgow, tak asi s 5 hodinovým zpožděním. Aaach. Kdybych jel stříbrným šípem, tak už byl na půli cesty. Nebo jsem sem mohl do 2 hodin houpat v síti na balkóně, ach jo. Tak doufám, že to zase bylo jenom takové poškádlení a příštích 14 dnů bude pohoda lahoda. Ale teda je to už fakt podezřelý, tohleto. Na Santorini se taky ne úplně podařilo…mno aspoň mě teď na palubě uctili gambáčkem…
Dopiju, pustím si sipsny a okamžitě usnu. Jako doma …

O 10 hodin později …
Právě jsem dorazil. Ach jo. Zase story jak fík … ještě v Praze jsem potkal nějakou francouzku co pracuje v Praze. Zjistili sme, že máme stejný problém jménem Glasgow. Když nám potom v Amsterdamu dali voucher na 10 eur (teda jí jo a mě ne, tak jsem si o něj řekl) tak bylo jasný co budem následující 3 hodiny dělat. Šli jsme na pivo. Luxusní ice cold Heineken (je to normální Heineken, akorát je tak studenej, že v něm plavou kusy ledu) já si dal dvě velký, paní dvě střední a 20 euro v hajzlu … ani nevim teda kolik to stálo … radši. Pak jsme teda letěli. Až asi v půl 6. Opravdu mě pobavila plechovka coly v letadle o obsahu 0,15 litru. To už je fakt moc, 0,2 mi přišla malá, ale tady je ten obal tak třikrát drahý než ty hnědý bubliny. Dosednutí v Glasgow zrovna do peřinky nebylo, byla to rána jako sviňa – něco jako projet jedním z mnoha pražských kanálů. Ale to ještě nebylo všechno co m2 ten den čekalo … už jsem byl trochu unavenej na to využít městské hromadné dopravy, tak jsem navigoval taxi na adresu, kterou jsem měl potvrzenou emailem. Vrátný, typický skot, kterému nebylo rozumět ani slovo, byl ochotný, ale moje jméno v seznamu nenašel (ale musel jsem se smát, protože mluvil přesně jako Willy v mých oblibených Simpsnech). Po půl hodině přišel správce a zjistil, že mám ubyto na jiné koleji. Tak jsem si vzal taxíka a jel tam. Takže tak.

Entry Filed under: co jsem zapomněl zařadit