Honzíkova cesta

Traunstein

Den první:
výstup na Traunstein. První fotka je z Wikipedie … zbývající dvě fotky jsou z Google Earth se záznamem naší trasy promítnuté do 3D mapy

A nakonec záznam trasy a nějaké fotky z telefonu:
Záznam trasy + foto z cesty

Den druhý:
dámská cyklojízda kolem jezera:

A nakonec záznam trasy a nějaké fotky z telefonu:

Záznam trasy + foto z cesty

Add comment Červen 28th, 2009

Jeden průšvih ročně stačí, drahoušku

Tak. Jednou ročně se opravdu nezadaří. A málem to bylo dneska. Opět story jak feek [fík]. Po nemohlo to být napořád, batoh story byl tohle zase kardinální adept na průser roku. Ale jako během mých cest i teď jsem byl zachráněn vyšší mocí, na kterou už jsem málem zapomněl. Tak o co šlo? Vyrazil jsem opět na kole. Projel svou oblíbenou trasu a potkal s Hubinama v centru. Zamkl kolo a odešel s nima hledat stánek s pivem. Až sem dobrý. V ruce jsem měl tašku s peněženkou (se vším v ní), telefonem, klíčema od auta, bytu, gpsku a tatranku. Když jsem odemkl kolo, Zuuza mi vzala helmu a šli jsme do přilehlé putiky. Cestou jsme minuli jednoho socku, co prý smrděl jako my po návratu z rozlučky (což byl takový jakoby vtip ). Usedli jsme do putiky a já se zeptal, jestli mi někdo nesl tu taštičku. Nikdo. Zůstala na zábradlí kde bylo kolo. Běžel jsem tam a už z dálky viděl, že taška je fuč. To mi bylo trochu ouzko. Neměl bych se ani jak dostat domu, ani jak do práce, ani jak do auta. Přiběhl jsem na křižovatku Národní, mostu Legií, Smetanova a Masarykova nábřeží. A teď kudy na výběr jsem měl tři možnosti. Běžel jsem asi 200 metrů rovně, s tím, že nevím proč, jsem primárně v davu lidí (a že v neděli na nábřeží lidi jsou) hledal tu socku. Usoudil jsem, že 200 metrů je tak max co socka mohla ujít, tak jsem běžel zpět a rozhodl se běžet přes most Legií. Po asi 150 metrech jsem před sebou socku uviděl, ale vypadala, že mojí tašku nemá. Nicméně to byla moje poslední možnost. Běžel jsem po druhé straně mostu, předeběhl ho, přeběhl silnici a vyrazil na něj. Je to neuvěřitelné, ale z pod bundy mu koukal roh té mojí tašky. Řekl jsem mu, že má mojí tašku o on mi jí dal. Byl jsem z toho tak zmatenej, že jsem nevěděl, jestli mu mám děkovat, nebo nadávat. Měl bych mu asi poděkovat, že šel přes most Legií, že šel pomalu a že smrděl tak, že jsme si ho všimli. Ach jo.

To, že si teď ležím v posteli s notebookem, a před chvilkou se z koupelny ozvala brutální rána protože se sesunulo zrcadlo, který tam asi 100 let už drží a rozmlátilo o umyvadlo je fakt už jenom k pousmátí … aspoň nebudu ráno vyděšenej jak vypadám

1 comment Červen 7th, 2009