Ještě přihodím jeden za tepla. Součástí mých povinností na VŠE je vyučovat co je potřeba. V letním semestru jsem učil Vývoj webových aplikací a Metody zpracování informací. Mimo toho, že musím něco vysvětlit a se studenty to procvičit, musím také kontrolovat jejich práce a dávat jim body. Mno a protože jsem poněkud podezíravý, hlavním cílem bylo ověřit, zda všichni studenti ví, jak své webové stránky vytvořili. A pak teprve stránku hodnotit. To spočívá v tom, že se poptám na kousky kódu a z odpovědi studenta poznám, zda-li, a jak hodně student nechal participovat kamaráda.
Měl jsem docela štestí a všichni studenti své stránky dělali sami (nebo jsem to neodhalil). Až na jednoho, který o své luxusní webové stránce neměl ani tucha. A to tak, že ani nevěděl, co dělá atribut „font-size“, což je skoro drzost jenom na VŠ lézt s takovou znalostí angličtiny. Trochu jsem ho povyzkoušel a zjistil, že student o své stránce neví vůbec nic. Nabídl jsem mu nula bodů a tím nemožnost absolvovat předmět. Na otázku, zda to může předělat, jsem poměrně jistě odpověděl, že jednu šanci na webové stránky dostal. Ještě abych uvedl kontext – na VŠE se teď velmi tvrdě vystupuje proti podobným podvodům a to hlavně z důvodu, že těch podvodů je tolik a je velmi těžké je odhalit, že každý odhalený se musí dát na obdiv a sloužit k zastrašení. Takže nula bodů bylo to nejmírnější, co jsem mu mohl v danou nabídnout, abych nebyl za hlupáka. Považoval jsem to za dostatečný trest a pokračoval v semestru. V půlce semestru mi přišel email, že tomu studentovi ten předmět byl omluven (tudíž nebude ani potrestán, ani neztratí kredity). Nevnímal jsem to až do konce semestru, kdy jsem zjistil, že je to pravda – studijní referentka mi řekla ať mu do systému dám omluveno. Nějak jsem to nemohl kousnout (protože omluvit si předmět po neuspěšném pokusu o podvod je teda silná káva) dal mu „nevyhověl“ a požádal o pomoc vedoucího katedry, který se mnou souhlasil a studentovi předmět neomluvil.
Takže dobro zvítězilo! hurá. Ale jestli je proč se radovat … to fakt nevím.
Červen 11th, 2008
Během posledních dnů v Maroku se událo dost věcí, ale nemám moc času se tu nějak extra rozepisovat (většina předchozích článků vznikala během prostojů způsobených cestováním, únavou a podobných událostí, které si při pobytu v ČR nemůžu nějak dovolit 
.
Tak asi bych měl začít pátkem. Místo oběda (protože oběd nebyl organizovaný a pár bister kolem konferenčního centra nebylo schopno pohltit 1000 lidí) jsem šel k bazenu. Pěkně si vyvalit břicho. Sledoval odpolední blok a potkal jednu Němku ze Saarbrueckenu. Šli jsme do města, na kávičku a pak ještě projít nějaký krámy – já, největší odpůrce nákupů ve střední Evropě jsem s obdivem sledoval jak Němka Araby nešetřila a zaplatila vždycky jen tolik kolik uznala za vhodné – což prodejci těžce nesli.
Večer gala večeře. Opět 20 autobusů a odjezd do nějakého paláce – Usadili jsme se ke stolu (nemám moc rád tyhle večeře, kde se nedá pobíhat a potkávat lidi, se kterýma chci mluvit) a byli obsluhování až do pozdních hodin. Domů jsem se dostal asi ve 4 ráno SEČ času a ráno vstával na výlet do hor. Po úvodních zmatcích jsme vyrazilli Land Cruiserem do hor. Za celý den jsme ujeli asi 200 km …
Updated: Zítra dělám státnici, takže je celá řada důležitějších věci než učení. Ach jo. Takže to tu rychle napíšu a jdu se zase učit. Takže po návratu z výletu jsem se odebral na vlakové nádraží a za pár šupů odjel do Casablancy. Tam si vzal taxi k objednanému hotelu (bylo už dost pozdě) a tak jsem se před spaním prošel a chtěl jít spát. Jenže můj hotel s výhledem na moře se ukázal jako ne zrovna idylický protože pod okny byl a tříproudová silnice a McDonald, druhá Mekka. Stánek západní kultury praskal ve švech a klid aby člověk pohledal. Nechal jsem si vyměnit pokoj a kráásně se vyspal. Ráno jsem se prošel po pláži a vyrazil k obří mešitě, zpátky do hotelu a na letiště. Času spousta, protože ten se měnil letní čas a letenka to nezohlednila, takže jsem tam byl asi 2,5 hodiny před odletem. Nějak jsem tam pozevloval, potkal lidi z UFALu z Prahy a letěli jsme. Měli jsme sakra málo času na přestup v Paříží, ale nastěstí na nás čekali u východu z letadla a sami nás auty odvezly k terminálu ze kterého jsme měli letět. Opět jsem se bál o kufříček, ale když jsme pak měli zpozdění na odletu, byl jsem v klidu. Do prahy jsme přijeli asi v 11. Čekal jsem na kufr. Opět marně. Všichni už byli skoro doma a já pořád čučel do tý díry a marně čekal na zázrak. Šel jsem na reklamace a běžel na bus. Nestihl jsem poslední metro tak pro mě Hubin dojel. Tím to tak nějak skončilo. Druhý den dovezli kufříček do školy. Au revoir!!!!
zatím jsou fotky tady: http://album.gasttour.cz/2008-06-02-morocco/
nějak mi tam nejdou komentáře … kurnik … nevím proč…
Červen 3rd, 2008